Chováme výstavní andulky – úvod
Andulka je zcela jistě nejoblíbenějším opeřencem chovaným jako domácí mazlíček. Její oblíbenost vyplývá z poměrně nenáročným požadavkům na chov včetně rozmnožování, snadnou ochočitelnost jakož i schopnost imitovat řeč a řadu mnohdy překvapivých zvuků (např. domácí zvonek nebo splachování toalety :-)).
Andulka prošla dlouholetým procesem šlechtění a je tak jedním z nejvíce prošlechtěných druhů exotů. Dá se tak poněkud přeneseně říct, že pokud by se někde v australské buši potkala divoká andulka s výstavní andulkou, mohla by mít pocit, že jde o úplně jiný druh. Zatímco přírodní andulka je světle zelená s černou kresbou, v domácích chovech se vyskytuje několik desítek nových barevných mutací a kreseb. A kromě barvy pak u výstavních andulek navíc nastupuje rozdíl ve velikosti těla a tvaru hlavy. To ale vůbec neznamená, že by se výstavní andulka nedala chovat jako domácí mazlíček. Výstavní andulka je téměř vždy ve srovnání s obyčejnou andulkou díky dlouhodobé genové selekci více krotká a tím pádem i snadno ochočitelná.
Zatímco andulky v přírodě jsou přibližně dlouhé 18 cm, u výstavní andulky činí podle výstavních standardů WBO (The World Budgerigar Organisation) minimální délka 21,6 cm (měřeno od vrcholu hlavy až po špičku ocasu). A dlužno podotknout, že vítězní šampióni z výstav jsou obvykle o nějaký ten centimetr ještě delší.
Kromě délky těla prošla u výstavní andulky zejména horní třetina těla, kdy se největší důraz klade na velikou hlavu, krátký krk a široká ramena. Celkový dojem je pak umocněn širokou a co nejhlubší maskou, která je na dolním konci zvýrazněna velkými a pravidelně rozmístěnými znaky. Podle WBO standardu musí výstavní andulka jako souhrn výše popsaných požadavků stále působit ladně a proporcionálně vyváženě. To by tak ve stručnosti bylo vše k vysvětlení, čím se tedy liší výstavní andulka od obyčejné andulky. Pro ilustraci přikládám obrázek výstavní andulky ze stránek WBO.
Z výše uvedeného je zřejmé, že se chov výstavních a obyčejných andulek bude lišit. Zatímco pro chov jedné či dvou obyčejných andulek nám plně postačí klec postavená někde v koutu bytu respektive pro hromadný chov několika párů jednoduchá voliéra někde na zahradě, vyžaduje chov výstavních andulek mnohem více. Aby se naše chovná linie výstavních andulek (nebo-li naše hejno se stabilizovanými geny) mohla zdárně rozvíjet, potřebujeme mít minimálně 15-20 chovných boxů a s ohledem na andulkami generovaný hluk a prach nejlépe samostatnou místnost mimo běžné obývané prostory. Sám jsem začínal se čtyřmi boxy v obývacím pokoji a navzdory značné toleranci mé manželky jsem je nakonec musel přesunout do zimní zahrady a nakonec jim u nově stavěného rodinného domu vybudovat jejich vlastní domek 🙂
Načasování výstav v červnu – září vyžaduje nasadit páry v průběhu podzimu a hnízdit v zimních měsících, aby mláďata byla na výstavy co nejvyspělejší a v tvrdé konkurenci získat nějaké to ocenění. Z hnízdění výstavních andulek v zimním období vyplývá nutnost přitápění a dostatečného osvětlení v krátkých (a mnohdy pochmurných) zimních dnech. Výstavní andulky vyžadují dále plnohodnotné krmivo a doplňkové minerální a vitamínové přípravky. K tomu se pak přidává i potřeba na náš čas, a nestráví se ho u našich výstavních andulek právě málo.
Kromě času je nutné do úspěšného chovu také investovat i nemalé finanční prostředky. Nejde jen o náklady na krmení, elektřinu za vytápění a větrání, ale i o investice do nákupu kvalitních jedinců. Obyčejná andulka se dá koupit ve zverimexech v nákupních centrech koupit za cenu 150-300 korun, kvalitnější výstavní andulka pak na chovatelských burzách kolem 500 -1000 Kč, zatímco nejúspěšnější čeští a slovenští chovatelé prodávají výstavní andulky od 100 euro výše. Od špičkových zahraničních chovatelů se pak velmi kvalitní jedinci nakupují mnohdy i za cenu vyšší než 1000 euro. Rozdílné ceny primárně vycházejí z ceny výstavních andulek, které si chovatelé pořizují ze zahraničí za účelem zvýšení genové variability své chovné linie, tedy že za prodané vlastní andulky financují své nákupy od jiných chovatelů.
Z osobní zkušenosti doporučuji všem začínajícím chovatelům začínat s výstavními andulkami v nižší cenové relaci (do 1000 Kč) a teprve po získání zkušeností s jejich chovem v horizontu několika let se pak pustit i do chovu dražších jedinců. Rozhodně bych doporučil nakupovat ze začátku výstavní andulky od jednoho nebo dvou chovatelů, kteří Vám s chovem rádi poradí a provedou Vás tak úskalími nejčastějších chyb začátečníků. Osobně jsem se chovu andulek učil od p. Habrcetla a p. Michálka a chtěl bych jim tak tímto ještě jednou za jejich cenné rady a trpělivost poděkovat. Nákupní návštěva přímo u konkrétního chovatele dává dále možnost posoudit úroveň chovu a podmínky, v nichž námi pořizovaní jedinci vyrůstali. Lze předpokládat, že jedinci chovaní v zařízeních plných prachu, s nedostatkem světla a špatným vzduchem mohou mít v sobě zárodky nemocí a nemuseli bychom se tak z našich nákupů dlouho radovat. Dále máme možnost vidět předky kupované andulky, což je důležité pro pozorování případných kladných či záporných vlastností.
Zavedený chovatel by měl být schopen Vám na vyžádání vyhotovit rodokmen – je totiž mít stále na paměti, že chov výstavních je o genech a hezky vypadající výstavní andulka nezaručuje kvalitu jejích potomků! Rodokmen dále zaručí, že v případě nákupu páru nekupujete bratra a sestru a neriskujete tak geneticky poškozené potomstvo (zejména při chovu velkého množství výstavních andulek je rodokmen tou nejlepší pojistkou v případě selhání i té nejvíce fenomenální paměti, kterou si mnozí chovatelé za léta chovu vycvičili).
Ještě jedna fundamentální rada začínajícím chovatelům – i když při chovu desítek/stovky výstavních andulek není z ekonomických důvodů možné krmit směsmi běžně prodávanými v supermarketech, nemusí se snaha ušetřit na levném krmivu příliš vyplatit. Nejlepší je zeptat se zavedených chovatelů, kde nakupují a jaké mají s kvalitou krmiva z různých zdrojů zkušenosti. Ušetření stokoruny na padesátikilogramovém pytli se totiž může nepříjemně vymstít smrtí nebo zhoršeným zdravím andulek pořízených za tisíce korun a navíc i riskujete ztrátu veškerého dosaženého chovatelského pokroku za několik let.